https://sonett.fontane-place.de/ Sat, 27 Jun 2026 18:04:31 +0000 MyBB https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23483 Sun, 28 Jan 2018 11:16:55 +0100 ZaunköniG]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23483
Prostředí mizí, linie a tvary -
Mhla modravá vše náhle obestřela...
Mně lehko je, jak očistnými žáry
bych býval zhladil hmotné bytí těla.

Zda tajemné jsem přešel místo čáry,
jež od životů Život dělí ztmělá,
již tušit jen smí lidský mozek charý,
a snaha poznat nikdy nedospěla?

Jdu?... Stoupám?... Klesám?... Stojím? - Neví smysly!
Je oloupilo o pohybu čití
paprsků mlnných kol mne věčné mžení.

Od kruhů zemské sféry neodvisly,
z nich vyběhly a nechávají tlíti
vše, čemu hroudy prach je stravou denní -

XV.

Ó, hebké chvíle vy tichého snění,
v mhlách fialových kdy se povytrácí
den, sytý stuchlou vůní podjesenní,
a světla už a noci ještě není!

K ostrovům svobody, kde neburácí
úkladů moře v kalném rozkypění,
v klid svatý s večerem jak do hnízd ptáci
jdou sabbat slavit myšlenky, dne jatci.

Prostředí mizí, linie a tvary,
vše, čemu hroudy prach je stravou denní -
Tma nepaměti vstřebala svět starý.

Své brány otvírá říš vytržení - - -
Poušť v květech zpívá nežitými jary...
Ó, hebké chvíle vy tichého snění!!]]>
Prostředí mizí, linie a tvary -
Mhla modravá vše náhle obestřela...
Mně lehko je, jak očistnými žáry
bych býval zhladil hmotné bytí těla.

Zda tajemné jsem přešel místo čáry,
jež od životů Život dělí ztmělá,
již tušit jen smí lidský mozek charý,
a snaha poznat nikdy nedospěla?

Jdu?... Stoupám?... Klesám?... Stojím? - Neví smysly!
Je oloupilo o pohybu čití
paprsků mlnných kol mne věčné mžení.

Od kruhů zemské sféry neodvisly,
z nich vyběhly a nechávají tlíti
vše, čemu hroudy prach je stravou denní -

XV.

Ó, hebké chvíle vy tichého snění,
v mhlách fialových kdy se povytrácí
den, sytý stuchlou vůní podjesenní,
a světla už a noci ještě není!

K ostrovům svobody, kde neburácí
úkladů moře v kalném rozkypění,
v klid svatý s večerem jak do hnízd ptáci
jdou sabbat slavit myšlenky, dne jatci.

Prostředí mizí, linie a tvary,
vše, čemu hroudy prach je stravou denní -
Tma nepaměti vstřebala svět starý.

Své brány otvírá říš vytržení - - -
Poušť v květech zpívá nežitými jary...
Ó, hebké chvíle vy tichého snění!!]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=38110 Sun, 28 Jan 2018 11:09:03 +0100 ZaunköniG]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=38110
Je přece zázrak! V pratmě nekonečna
sto tisíc soustav srší, jiskří div
mhy mihotavé, smělá dráha mléčná,
zrak zmámen zírá na hieroglyf.

Náš oblak - svět (prach vírný neskutečna!)
snad už byl o let myriádu dřív,
jej vichří v modrou spirálu smršť věčna,
v tmě tana, z dáli zroben, zdá se živ.

Tím houpán reálnem, slep jeho jasem
nahmatám maně pod tvým chladným lasem
zas hádanku, jež divně zve se duch.

Snad druhá za sebe i prvé zšílí,
hloub za vesmírným černem nezáří-li
záhada záhad, divně zvaná Bůh.]]>
Je přece zázrak! V pratmě nekonečna
sto tisíc soustav srší, jiskří div
mhy mihotavé, smělá dráha mléčná,
zrak zmámen zírá na hieroglyf.

Náš oblak - svět (prach vírný neskutečna!)
snad už byl o let myriádu dřív,
jej vichří v modrou spirálu smršť věčna,
v tmě tana, z dáli zroben, zdá se živ.

Tím houpán reálnem, slep jeho jasem
nahmatám maně pod tvým chladným lasem
zas hádanku, jež divně zve se duch.

Snad druhá za sebe i prvé zšílí,
hloub za vesmírným černem nezáří-li
záhada záhad, divně zvaná Bůh.]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23478 Sun, 28 Jan 2018 11:08:52 +0100 ZaunköniG]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23478
V uhelných nocích, za tmy nové luny,
nadměrnou vášní čisté hvězdy žijí,
stín lehký vrhá klas, květ, ruka, struny,
když modrými je vznítí magnézií.

Ty stíny stálic pozvolnými suny,
neslyšně třtiny, v tebe lehce vryjí,
v mhu vědomou, má duše, blahé runy,
zvěst o tvé tajné vlasti Etherii.

Mdlá hmota, plytce tkaná elektrony,
svým hrubým zdáním tebe nelekej,
to v širém prázdnu matných bodů vír.

Svou pouhou vůlí náhle zastav jej,
i zmizí zeď, strom, skála, zem i zony
a volna vejdeš ve světelný mír.]]>
V uhelných nocích, za tmy nové luny,
nadměrnou vášní čisté hvězdy žijí,
stín lehký vrhá klas, květ, ruka, struny,
když modrými je vznítí magnézií.

Ty stíny stálic pozvolnými suny,
neslyšně třtiny, v tebe lehce vryjí,
v mhu vědomou, má duše, blahé runy,
zvěst o tvé tajné vlasti Etherii.

Mdlá hmota, plytce tkaná elektrony,
svým hrubým zdáním tebe nelekej,
to v širém prázdnu matných bodů vír.

Svou pouhou vůlí náhle zastav jej,
i zmizí zeď, strom, skála, zem i zony
a volna vejdeš ve světelný mír.]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23477 Sun, 28 Jan 2018 11:04:51 +0100 ZaunköniG]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23477 1868-1947


Můj Bůh
- K. B. -

Nech kleknout mne tvých ňader ku oltáři
a z poháru tvých úst pít víno štěstí,
nech hostie tvých rukou k rtům mým vznésti.
Tvé oči jsou mi věčné lampy září.

Nech blouditi mne v kostele tvé krásy,
kadidla vůni dech tvůj v sobě chová...
Jak noc, jež hvězdná všechno skryje znova,
ty na mne spusť své tmavé, husté vlasy.

Tvé tělo, po němž v žhoucí touze kvílím,
jež prochvívá tvé duše velké božství,
se zdá mi chrámem mramorovým, bílým.

A jako fanatik svou hlavu slože
do klína tvého, divou láskou zšílím
pro tě, má touho, jediný můj bože!...

Svatá noc

Ty rubíny, jež kol čela ti hoří,
mé krve krůpěje jsou, kterés vsála,
kdy v noci oné nevýslovném hoři
rameny svými tělo mé jsi spjala.

Tvé oči měly odlesk zpěvných moří,
v nichž hvězdná zář až ze dna divně sálá.
Tvých ňader růží vůně ještě moří
teď duši mou, již krutá bolesť rvala.

A slova tvá nevidné prsty byly,
jež hrály duše mojí na klavíru,
jenž dlouze lká a sladce nocí kvílí.

A vůně ňader tvých a tvého těla
já dlouze ssál v hlubokém, velkém míru
té noci, jež se v nekonečno skvěla.

Na rub své podobizny

V té podobizně je mi lichoceno,
svou nevlídností moje tvář vždy mrazí,
zde na obraze cizí úsměv sází
se na mé rty, vše zcela překrouceno.

Až tělo moje bude pohrobeno,
kdos uzří ji a pozná hrozné srázy,
jež kryje úsměv ten a smutnou frazí
zavadí o mé všední, mrtvé jméno.

A řekne: On byl snílek potřeštilý
a mezi života vlet kruté mrazy
jak opozdilý bludný motýl bílý.

Byl pták, jemuž dav křídla srazil v letu,
své mládí zahodil, jako když hází
kdos na zem dokouřenou cigarettu.

Vínu

Ty vracíš plamen v hruď, v níž popel žalu,
lilie dívčích zjevů v tobě hoří,
a rudé růže svůdných žen, jež zoří
jsou duši, jež se brodí v denním kalu.

Zemdlený orlem vzlétá k ideálu,
lid tebou vznícen barrikády tvoří,
svobodě mladé připijí a boří
nádherné trůny tyrannův a králů.

Co retů tebe s jiným citem ssaje,
co geniálních myšlének ty vznítí,
kdy duše tvým polibkem opilá je!

Ti, víno, na zdar! Až mne zde, kde žiju,
vše sklame, ty se do mých útrob vřítíš
a usmrtíš mne v sladkém deliriu!]]> 1868-1947


Můj Bůh
- K. B. -

Nech kleknout mne tvých ňader ku oltáři
a z poháru tvých úst pít víno štěstí,
nech hostie tvých rukou k rtům mým vznésti.
Tvé oči jsou mi věčné lampy září.

Nech blouditi mne v kostele tvé krásy,
kadidla vůni dech tvůj v sobě chová...
Jak noc, jež hvězdná všechno skryje znova,
ty na mne spusť své tmavé, husté vlasy.

Tvé tělo, po němž v žhoucí touze kvílím,
jež prochvívá tvé duše velké božství,
se zdá mi chrámem mramorovým, bílým.

A jako fanatik svou hlavu slože
do klína tvého, divou láskou zšílím
pro tě, má touho, jediný můj bože!...

Svatá noc

Ty rubíny, jež kol čela ti hoří,
mé krve krůpěje jsou, kterés vsála,
kdy v noci oné nevýslovném hoři
rameny svými tělo mé jsi spjala.

Tvé oči měly odlesk zpěvných moří,
v nichž hvězdná zář až ze dna divně sálá.
Tvých ňader růží vůně ještě moří
teď duši mou, již krutá bolesť rvala.

A slova tvá nevidné prsty byly,
jež hrály duše mojí na klavíru,
jenž dlouze lká a sladce nocí kvílí.

A vůně ňader tvých a tvého těla
já dlouze ssál v hlubokém, velkém míru
té noci, jež se v nekonečno skvěla.

Na rub své podobizny

V té podobizně je mi lichoceno,
svou nevlídností moje tvář vždy mrazí,
zde na obraze cizí úsměv sází
se na mé rty, vše zcela překrouceno.

Až tělo moje bude pohrobeno,
kdos uzří ji a pozná hrozné srázy,
jež kryje úsměv ten a smutnou frazí
zavadí o mé všední, mrtvé jméno.

A řekne: On byl snílek potřeštilý
a mezi života vlet kruté mrazy
jak opozdilý bludný motýl bílý.

Byl pták, jemuž dav křídla srazil v letu,
své mládí zahodil, jako když hází
kdos na zem dokouřenou cigarettu.

Vínu

Ty vracíš plamen v hruď, v níž popel žalu,
lilie dívčích zjevů v tobě hoří,
a rudé růže svůdných žen, jež zoří
jsou duši, jež se brodí v denním kalu.

Zemdlený orlem vzlétá k ideálu,
lid tebou vznícen barrikády tvoří,
svobodě mladé připijí a boří
nádherné trůny tyrannův a králů.

Co retů tebe s jiným citem ssaje,
co geniálních myšlének ty vznítí,
kdy duše tvým polibkem opilá je!

Ti, víno, na zdar! Až mne zde, kde žiju,
vše sklame, ty se do mých útrob vřítíš
a usmrtíš mne v sladkém deliriu!]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23476 Sun, 28 Jan 2018 11:03:47 +0100 ZaunköniG]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23476
Oblaka, smutná oblaka,
táhnete tupě, lenivě!
Jak mdlá již noha žebráka,
když dlouho kráčel po nivě!

Zřely jste obrovské prostory,
svěží a růžové obzory,
a květy, ještě plné sil!

Zřely jste vášní plameny...
Teď zhnuseny a znaveny
táhnete v nekonečný cíl...

Nic už vás nyní neláká...
Táhnete tupět, lenivě!
Jak mdlá je noha žebrák,
když kráčel dlouho po nivě!]]>
Oblaka, smutná oblaka,
táhnete tupě, lenivě!
Jak mdlá již noha žebráka,
když dlouho kráčel po nivě!

Zřely jste obrovské prostory,
svěží a růžové obzory,
a květy, ještě plné sil!

Zřely jste vášní plameny...
Teď zhnuseny a znaveny
táhnete v nekonečný cíl...

Nic už vás nyní neláká...
Táhnete tupět, lenivě!
Jak mdlá je noha žebrák,
když kráčel dlouho po nivě!]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23475 Sun, 28 Jan 2018 11:03:08 +0100 ZaunköniG]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23475
Žeh Slunce rudou oběť zapálil,
krvavou oběť v horách západních -
Dne oběť. Žhavou krev chladnoucích žil,
krev Dne, vylil po stupních oltářních,

po stráních hor... tou krví potřísnil
rouch obětních, přikrývek čistý sníh,
sníh bílý, který chtivě ssál a pil
poslední život Dne žil hasnoucích.

A hořel Den - krev k nebi stříkala -
v mohutných proudech tekla obzorem...
Den v agonii těžké umíral...

Zčernalým vzduchem tekla vůně mdlá
vyhaslých svíci - Černým příkrovem
mrtvolu do rakve Čas zavíral...]]>
Žeh Slunce rudou oběť zapálil,
krvavou oběť v horách západních -
Dne oběť. Žhavou krev chladnoucích žil,
krev Dne, vylil po stupních oltářních,

po stráních hor... tou krví potřísnil
rouch obětních, přikrývek čistý sníh,
sníh bílý, který chtivě ssál a pil
poslední život Dne žil hasnoucích.

A hořel Den - krev k nebi stříkala -
v mohutných proudech tekla obzorem...
Den v agonii těžké umíral...

Zčernalým vzduchem tekla vůně mdlá
vyhaslých svíci - Černým příkrovem
mrtvolu do rakve Čas zavíral...]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23474 Sun, 28 Jan 2018 11:02:48 +0100 ZaunköniG]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23474
Tak klidna nebyla noc v září dráhně času,
plul měsíc po nebi v bělavých mráčků cloně,
jas žlutězelený vrh' zahrad po záhoně,
v pruh bílé silnice a ve vrb nahou řasu.
Splav řeky píseň pěl do kolébavky hlasu,
přes lesklé brlení proud vody pěnou roně,
spal tvrdě širý kraj; jen k šedým lesům koně
kam's unášeli v dál jásavou zpitou chasu.
Leč umlk' hlomoz v sled, i šelest větrů v polích,
vzduch těžký dřímotou byl, v stromů větvích holých
se zachvěl první mráz jak v přeletavém kmitu.
V té chvíli touha v znavené se zvedla duši,
v ráz zemřít, zaniknout v nic, jež se sotva tuší,
v nic, jež je bez hranic a bez bolu a citů.]]>
Tak klidna nebyla noc v září dráhně času,
plul měsíc po nebi v bělavých mráčků cloně,
jas žlutězelený vrh' zahrad po záhoně,
v pruh bílé silnice a ve vrb nahou řasu.
Splav řeky píseň pěl do kolébavky hlasu,
přes lesklé brlení proud vody pěnou roně,
spal tvrdě širý kraj; jen k šedým lesům koně
kam's unášeli v dál jásavou zpitou chasu.
Leč umlk' hlomoz v sled, i šelest větrů v polích,
vzduch těžký dřímotou byl, v stromů větvích holých
se zachvěl první mráz jak v přeletavém kmitu.
V té chvíli touha v znavené se zvedla duši,
v ráz zemřít, zaniknout v nic, jež se sotva tuší,
v nic, jež je bez hranic a bez bolu a citů.]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23473 Sun, 28 Jan 2018 11:02:29 +0100 ZaunköniG]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23473
Kéž prázdna pošklebek utopím v číši svojí,svojí
nad ženu svůdnější, zkad purpur vína plá mi,
než navždy umlknu v propasti černé tlamy,
zkad děsné předtuchy se v chvílích nudy rojí.

Ó lávo života, ó božství nemorálné,
v snů harém opojný své vedeš vyznavače,
z nichž každý pysky své v tvůj hořící mok máče
tu chvilku prodloužil by v moře věků valné. -

Kdos stojí za dveřmi, jenž za chvíli juž vkročí
a ocel smrtící v má teplá prsa vrazí
a ve sloup obrátí mé rozzářené oči...

Hoj, sražme sklenky své! Myšlének temní vrazi,
se z hlubin ženou blíž, sem k zámkům mým se točí,
co doušek poslední svůj požár do tmy hází.]]>
Kéž prázdna pošklebek utopím v číši svojí,svojí
nad ženu svůdnější, zkad purpur vína plá mi,
než navždy umlknu v propasti černé tlamy,
zkad děsné předtuchy se v chvílích nudy rojí.

Ó lávo života, ó božství nemorálné,
v snů harém opojný své vedeš vyznavače,
z nichž každý pysky své v tvůj hořící mok máče
tu chvilku prodloužil by v moře věků valné. -

Kdos stojí za dveřmi, jenž za chvíli juž vkročí
a ocel smrtící v má teplá prsa vrazí
a ve sloup obrátí mé rozzářené oči...

Hoj, sražme sklenky své! Myšlének temní vrazi,
se z hlubin ženou blíž, sem k zámkům mým se točí,
co doušek poslední svůj požár do tmy hází.]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23472 Sun, 28 Jan 2018 11:02:09 +0100 ZaunköniG]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23472
Ve kraji Tušení jsem leh' si do trávy,
snil štěstí pohádky. Má duše, Lohengrin,
na Elsu čekala, by v sňatku posvátném
s ní klekla před Graalem lásky nejčistší.

Dech vůně nových Žití vzduchem chvěl...
Sen věků budoucích mi náhle v duši sáh',
nad hlavou zjev mi křídly zašuměl
a v duše zrcadle jsem uzřel Vidění:

Své touhy objetí jsem zdvihl žíznivě
a z révy starých snů jsem víno píti chtěl.
Tak blízko nade mnou táh fantom nocí mých,
sen posvěcený duší sbratřených,
tak nízko nade mnou se vznášel archanděl - -
a přec zas ulét' v mhy, Gabriel Tajemství...]]>
Ve kraji Tušení jsem leh' si do trávy,
snil štěstí pohádky. Má duše, Lohengrin,
na Elsu čekala, by v sňatku posvátném
s ní klekla před Graalem lásky nejčistší.

Dech vůně nových Žití vzduchem chvěl...
Sen věků budoucích mi náhle v duši sáh',
nad hlavou zjev mi křídly zašuměl
a v duše zrcadle jsem uzřel Vidění:

Své touhy objetí jsem zdvihl žíznivě
a z révy starých snů jsem víno píti chtěl.
Tak blízko nade mnou táh fantom nocí mých,
sen posvěcený duší sbratřených,
tak nízko nade mnou se vznášel archanděl - -
a přec zas ulét' v mhy, Gabriel Tajemství...]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23470 Sun, 28 Jan 2018 11:01:06 +0100 ZaunköniG]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23470 Beneš Grünwald
1867 - 1931


Na houbách

Ji příkmit lesa líbal v hebkém vlase,
co nad čelem jí splýval proudem zlata,
a oči její, báseň tichá, svatá,
mi lakotně se kryly v hebké řase.

Hledajíc houby nad mech klonila se,
tu ode hříbků k žlutým liškám chvátá,
co zatím tužbou duše moje jata
zjev její stihá prchající v jase.

A v muchomůrce hřib že vidím lichý,
co pravé hříbky pod mou nohou čnějí,
mi posmívá se srdečnými smíchy

ta kouzelnice, k vůli které v spěchu
sám každý hříbek, zváben krásou její,
zvědavě zvedá klobouček svůj z mechu.

16. 7. 88

.]]> Beneš Grünwald
1867 - 1931


Na houbách

Ji příkmit lesa líbal v hebkém vlase,
co nad čelem jí splýval proudem zlata,
a oči její, báseň tichá, svatá,
mi lakotně se kryly v hebké řase.

Hledajíc houby nad mech klonila se,
tu ode hříbků k žlutým liškám chvátá,
co zatím tužbou duše moje jata
zjev její stihá prchající v jase.

A v muchomůrce hřib že vidím lichý,
co pravé hříbky pod mou nohou čnějí,
mi posmívá se srdečnými smíchy

ta kouzelnice, k vůli které v spěchu
sám každý hříbek, zváben krásou její,
zvědavě zvedá klobouček svůj z mechu.

16. 7. 88

.]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23469 Sun, 28 Jan 2018 11:00:37 +0100 ZaunköniG]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23469
Ó kraji, k jehož břehu toužně vížem
své fantazie jachtu zbloudilou,
mé duše misku, v které barvy schnou,
zkrop vlahou mokrou rozstříkaných pižem.

Ať třených tuší měkce slité vůně
s tou fantastikou draků šklebivých,
jež ryjí drápy v porcelánů sníh,
v mou mysl splynou, po barvách jež stůně.

Jen barvy, vůně, tam, kde prší stíny
kam padá popel nudy, šediviny
a soumraku svit kalně zsinalý!
jen barvy, které výskají a hoří,
ať tekou v duši s kouzlem cizích moří,
ať v požár barevný ji zapálí!

II. Rozklad

Štít sluneční se v brunátný kov taví,
žár jeho v chorobném se dusí vzduchu,
jenž houstne zsinalý a popelavý
nad krajem plným vápenného puchu.

Vše spáleno: i sytá zeleň trávy,
již štětec Jara stříkl v dálné strže,
písek ostrý, jenž teď do únavy
tak tvrdě v rytmu kročejů mých vrže.

A zápach hniloby je cítit všude,
své jedy rozkladné Zmar na vše lije,
slunce uhnívá tak divně rudé...
V mých žilách krev se odpařuje žhavá,
a tělo slábnouc konec agonie
a konec všeho, všeho očekává.

III. Narkózy

Trav hořká zeleň zbledla v bělost chorou,
barevné květy uschly v tón jak ze skla.
Po prudkých žárech slunce záře lesklá
mdle prosvitá jak kryta vápna korou

na nebi, které smytou modří plane.
A těžký vzduch pln miasmů a puchu
se třese v nudě ulic prázdných ruchu,
v něž žár jak rudých pecí líně vane.

Je mrtvo všude. Na okenních sklech,
jež modře plají, v tvrdých záchvěvech
much bzukot víří dlouze, rozechvěle.
A omámen a mdlý a v narkózách
na mozku oheň, na rtech hořký prach
a tíhu, tíhu cítím v celém těle...

IV. Nemoc

Dnes naposled skla oken západ zalil
zahořklým smutkem fialových par.
Z nich hořkost v duši zbyla. Prudký žár
bolavé hrdlo sežehl a spálil.

Noc. Zrak tmou zalitý, že zmírám, sním
v mdlé předtuše již příští agonie.
Hlas hodin tvrdě do tmy slité bije,
jež zvířena zní zvukem kovovým.

Teď došly... Mrtvá na vše padá tíha
jak z cínu. Smrt se hnula, která číhá,
a těžkost kroků vláčí ke mně tmou...
A rdousí mě. Zvuk poslední sluch chytá:
krev zkažená to syčí v žíly vlitá,
jež v zprahlém mase scvrkají a schnou.

V. Horečka

Il fauche autour de la maison.
Maeterlinck

V sen horký ohně do červena lehly.
Jak vlažný popel prší citů prach.
A všechno směšuje se v kalný nach.
A v tělo jak by bodly tvrdé jehly.

Teď jak by ostrý mráz se v tělo vtáh.
A horko zas. A hořko. Vír to stálý.
A rány jitří se a rány pálí.
A mrtvo. Dusno. Ztuhlo v temnotách.

Teď nervy chvějí se, tak tence v noční tiš.
Jsou jemné housle, na něž nápěv smrti
si Nemoc hraje... Zvuk, jenž ticho drtí.
Teď rytmů tíha boří se z tmy, z nízka.
To zdola. Odraz pochodní sem blýská.
Skla oken třesou se... to Příchod již!

VI. Příšerná loď

V neznámých mořích neznámých zemí
na mrtvých vodách hluboký klid:
v zsinalém nebi měsíční štít
bez lesku, bez barvy, smutný a němý.

Veliký koráb, s plachtami všemi
černými stářím, přestal se chvít
na mrtvých vodách, začíná hnít -
dlouho tu, dlouho již, smutný a němý!

V kajutách slyšet zdušený škyt,
nejasné stíny palubou chodí,
děsno a příšerno po celé lodi.
Náhrobní lampa, měsíční štít
vápenně v tváře zelené plaje
lodníkům zlákaným v Neznáma kraje.

VII. Kalný západ

Jak trosky zčernalé ze spáleného vraku
v klín moře vmetené, jež krví ostrou víří,
v hořící karmíny, v jichž tónech západ hýří,
kles smutek bizarních a roztříštěných mraků.

A v jeden akvarel skvrn rozteklých teď splývá
krev s černí spálenou a karmín s línou šedí,
a slunce vyrudlé jak plátek staré mědi
se kalné, morózní a znavené v kraj dívá.

Zvon zvuků kovový a tvrdý táhle, dlouze
v pláň mrtvou, v sítinách kde žabí checht zní pouze,
jak vzduchem utuhlým a zhuštěným se vleče.
Šeď těžké únavy se slévá v tempu líném
v mou duši chorobnou a otrávenou spleenem,
proud barev špinavých tak zvolna do ní teče...

VIII. Noční sonet

Za noci příšerné, kdy náhle v tmách
zvon Úzkosti děs bije mrtvý, siný,
jenž v celý kraj se schvívá, na poplach,
co měsíc rozlitý je v tvrdé stíny,

kdy v chodbách vítr kvílí jako štván
a zmlká, jak by únava ho zhnětla,
má duše vstává, černý sakristán,
by v minulosti hrobkách zžehla světla.

Za všechny zemřelé, jichž stíny vtřásly
se v Duši noci, která v nářcích zní,
mši vzpomínek čtu tichou, smuteční.
I za ty všechny, kteří právě zhasli
v zákoutí nemocnic, kde ftizikové mrou
a v ňadra kostnatá pěst ryjí vyzáblou.]]>
Ó kraji, k jehož břehu toužně vížem
své fantazie jachtu zbloudilou,
mé duše misku, v které barvy schnou,
zkrop vlahou mokrou rozstříkaných pižem.

Ať třených tuší měkce slité vůně
s tou fantastikou draků šklebivých,
jež ryjí drápy v porcelánů sníh,
v mou mysl splynou, po barvách jež stůně.

Jen barvy, vůně, tam, kde prší stíny
kam padá popel nudy, šediviny
a soumraku svit kalně zsinalý!
jen barvy, které výskají a hoří,
ať tekou v duši s kouzlem cizích moří,
ať v požár barevný ji zapálí!

II. Rozklad

Štít sluneční se v brunátný kov taví,
žár jeho v chorobném se dusí vzduchu,
jenž houstne zsinalý a popelavý
nad krajem plným vápenného puchu.

Vše spáleno: i sytá zeleň trávy,
již štětec Jara stříkl v dálné strže,
písek ostrý, jenž teď do únavy
tak tvrdě v rytmu kročejů mých vrže.

A zápach hniloby je cítit všude,
své jedy rozkladné Zmar na vše lije,
slunce uhnívá tak divně rudé...
V mých žilách krev se odpařuje žhavá,
a tělo slábnouc konec agonie
a konec všeho, všeho očekává.

III. Narkózy

Trav hořká zeleň zbledla v bělost chorou,
barevné květy uschly v tón jak ze skla.
Po prudkých žárech slunce záře lesklá
mdle prosvitá jak kryta vápna korou

na nebi, které smytou modří plane.
A těžký vzduch pln miasmů a puchu
se třese v nudě ulic prázdných ruchu,
v něž žár jak rudých pecí líně vane.

Je mrtvo všude. Na okenních sklech,
jež modře plají, v tvrdých záchvěvech
much bzukot víří dlouze, rozechvěle.
A omámen a mdlý a v narkózách
na mozku oheň, na rtech hořký prach
a tíhu, tíhu cítím v celém těle...

IV. Nemoc

Dnes naposled skla oken západ zalil
zahořklým smutkem fialových par.
Z nich hořkost v duši zbyla. Prudký žár
bolavé hrdlo sežehl a spálil.

Noc. Zrak tmou zalitý, že zmírám, sním
v mdlé předtuše již příští agonie.
Hlas hodin tvrdě do tmy slité bije,
jež zvířena zní zvukem kovovým.

Teď došly... Mrtvá na vše padá tíha
jak z cínu. Smrt se hnula, která číhá,
a těžkost kroků vláčí ke mně tmou...
A rdousí mě. Zvuk poslední sluch chytá:
krev zkažená to syčí v žíly vlitá,
jež v zprahlém mase scvrkají a schnou.

V. Horečka

Il fauche autour de la maison.
Maeterlinck

V sen horký ohně do červena lehly.
Jak vlažný popel prší citů prach.
A všechno směšuje se v kalný nach.
A v tělo jak by bodly tvrdé jehly.

Teď jak by ostrý mráz se v tělo vtáh.
A horko zas. A hořko. Vír to stálý.
A rány jitří se a rány pálí.
A mrtvo. Dusno. Ztuhlo v temnotách.

Teď nervy chvějí se, tak tence v noční tiš.
Jsou jemné housle, na něž nápěv smrti
si Nemoc hraje... Zvuk, jenž ticho drtí.
Teď rytmů tíha boří se z tmy, z nízka.
To zdola. Odraz pochodní sem blýská.
Skla oken třesou se... to Příchod již!

VI. Příšerná loď

V neznámých mořích neznámých zemí
na mrtvých vodách hluboký klid:
v zsinalém nebi měsíční štít
bez lesku, bez barvy, smutný a němý.

Veliký koráb, s plachtami všemi
černými stářím, přestal se chvít
na mrtvých vodách, začíná hnít -
dlouho tu, dlouho již, smutný a němý!

V kajutách slyšet zdušený škyt,
nejasné stíny palubou chodí,
děsno a příšerno po celé lodi.
Náhrobní lampa, měsíční štít
vápenně v tváře zelené plaje
lodníkům zlákaným v Neznáma kraje.

VII. Kalný západ

Jak trosky zčernalé ze spáleného vraku
v klín moře vmetené, jež krví ostrou víří,
v hořící karmíny, v jichž tónech západ hýří,
kles smutek bizarních a roztříštěných mraků.

A v jeden akvarel skvrn rozteklých teď splývá
krev s černí spálenou a karmín s línou šedí,
a slunce vyrudlé jak plátek staré mědi
se kalné, morózní a znavené v kraj dívá.

Zvon zvuků kovový a tvrdý táhle, dlouze
v pláň mrtvou, v sítinách kde žabí checht zní pouze,
jak vzduchem utuhlým a zhuštěným se vleče.
Šeď těžké únavy se slévá v tempu líném
v mou duši chorobnou a otrávenou spleenem,
proud barev špinavých tak zvolna do ní teče...

VIII. Noční sonet

Za noci příšerné, kdy náhle v tmách
zvon Úzkosti děs bije mrtvý, siný,
jenž v celý kraj se schvívá, na poplach,
co měsíc rozlitý je v tvrdé stíny,

kdy v chodbách vítr kvílí jako štván
a zmlká, jak by únava ho zhnětla,
má duše vstává, černý sakristán,
by v minulosti hrobkách zžehla světla.

Za všechny zemřelé, jichž stíny vtřásly
se v Duši noci, která v nářcích zní,
mši vzpomínek čtu tichou, smuteční.
I za ty všechny, kteří právě zhasli
v zákoutí nemocnic, kde ftizikové mrou
a v ňadra kostnatá pěst ryjí vyzáblou.]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23466 Sun, 28 Jan 2018 10:49:11 +0100 ZaunköniG]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23466
Já vidím Tě, jak dumáš u klavíru,
jak z dřeva, ze strun kouzlíš tóny,
a slyším té Tvé mladé duše stony,
jak plují s písní v harmonickém míru.

O slyším Tvoji Musu, Tvoji Lyru,
jak hučí, lká se hřbitovními zvony,
ba slyším želet ty Tvé bolné nony,
neb hledáš jako Lenau boha, víru.

Ty toužíš v hvězdách najít Tvůrce světa,
a písní rozehnat chceš s čela vrásky,
s ní bouřit ze snů věky, prchlá léta,

s ní hory strmé drtit v malé částky,
neb znát chceš, člověk bůh-li je, či sketa;
Ty toužíš pravdu znát?.. Jdi, ptej se lásky!]]>
Já vidím Tě, jak dumáš u klavíru,
jak z dřeva, ze strun kouzlíš tóny,
a slyším té Tvé mladé duše stony,
jak plují s písní v harmonickém míru.

O slyším Tvoji Musu, Tvoji Lyru,
jak hučí, lká se hřbitovními zvony,
ba slyším želet ty Tvé bolné nony,
neb hledáš jako Lenau boha, víru.

Ty toužíš v hvězdách najít Tvůrce světa,
a písní rozehnat chceš s čela vrásky,
s ní bouřit ze snů věky, prchlá léta,

s ní hory strmé drtit v malé částky,
neb znát chceš, člověk bůh-li je, či sketa;
Ty toužíš pravdu znát?.. Jdi, ptej se lásky!]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23461 Sun, 28 Jan 2018 10:34:46 +0100 ZaunköniG]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23461
Kraj, ačkoli zněl žní, je plný hluchých tónů,
a světlá radost života zde v klasech dohořívá,
a když se ženci vracejí za podvečerních zvonů,
nikdo z nich si nápěvy lásky nezazpívá.

Tu jenom já marnivě poustevnu svojí krášlím
a bengály si chystám k slavnostem sladkých roků,
když hledím k zprahlým úrodám jak nákaza rzi zašlým,
sním, jak by kraj se probudil pod rytmem ženských kroků.

Však zatím žádná nejde, by hudebním svým hlasem
do temnot zvolala: Osvětli lesy! Já jsem,
kterou ty očekáváš, smutný poustevníku!

Tvou celu proměním ti v žhavé výhně pekel
a svědomí ti vezmu, a stvořím nové Thekel
-mé polibky jsou sladčí než plody fíkovníků!]]>
Kraj, ačkoli zněl žní, je plný hluchých tónů,
a světlá radost života zde v klasech dohořívá,
a když se ženci vracejí za podvečerních zvonů,
nikdo z nich si nápěvy lásky nezazpívá.

Tu jenom já marnivě poustevnu svojí krášlím
a bengály si chystám k slavnostem sladkých roků,
když hledím k zprahlým úrodám jak nákaza rzi zašlým,
sním, jak by kraj se probudil pod rytmem ženských kroků.

Však zatím žádná nejde, by hudebním svým hlasem
do temnot zvolala: Osvětli lesy! Já jsem,
kterou ty očekáváš, smutný poustevníku!

Tvou celu proměním ti v žhavé výhně pekel
a svědomí ti vezmu, a stvořím nové Thekel
-mé polibky jsou sladčí než plody fíkovníků!]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23456 Sun, 28 Jan 2018 10:26:29 +0100 ZaunköniG]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23456

ROZHODNÝ OKAMŽIK

Ten život někdy - je ho tolik málo!
a vše, co měl jsi rád, jak byl by spálil hřích,
nic nepohne se v tobě, v nebesích
vše na dřímotu jako by se dalo.

Vše hluché je i lidský pláč i smích,
už zvukem jak by každé slovo lhalo,
vše po samotě jak by v tobě lkalo
a tichým pokojem už chodíš jako mnich...

Ty smutné, těžké dny! Leč ještě pevně stojí
tvá bytost v tobě, ale chraň se, braň
po smutcích těch a všechno schystej k boji -:

ta chvíle potom, krev kdy v sníh se mění
a náhle lávou vztekle zakypí -!
Vším život byl by a přec ničím není -!

(Duha, 1916)

KOLCHIS

Ty bledý muži ze sarmatských plání,
kam toulka tvá až sem tě zavedla,
kam díváš se to vlastně ze sedla
a kam se plížíš nyní rosou ranní?

Mně pdkloň dřív se, která jsem tu paní,
a potom stůj! Což už jsem sesedla,
že nezříš mne, a tvář má pobledla,
ač plna dál jsem obrů, králů, saní?

Jsem země hrdých snů a nároků --
Já sama vzbouzím v horách vřavu hromů,
když vpád se blíží, velím k útoku -

na koně sedni, rychle vrať se domů!
Jsem pyšná žena, nechci otroků,
a mám-li vzdát se, musím vědět - komu!

(Duha, 1916)

Poslední telegram

Srdce jako broskev zde ti dozrávalo,
zde ti slavík zpíval, kde kdo měl tě rád -
jak to, že jdeš od nás, že se něco stalo,
co nás rozloučilo na vždycky už snad?

Byl's prý doma tady. Ó ty divná chválo,
která mnoho říkáš, ale neumíš hřát!
Kdo je někde doma, tomu stačí málo,
nemoc nestraší ho, ani s bídou hlad.

Nic ti nevyčítám - každý někde máme
místo, s něhož přejdem' správně v lepší svět,
odjinud kdo skočí, smutně vaz jen zláme.

Ty to místo hledáš - já v tvém nitru čeť.
Vrať se aspoň ve snu, když to tvé tě zklame,
a teď ruku dej mi - řekněm': naposled!

(Rozloučení s jihem, 1934)]]>

ROZHODNÝ OKAMŽIK

Ten život někdy - je ho tolik málo!
a vše, co měl jsi rád, jak byl by spálil hřích,
nic nepohne se v tobě, v nebesích
vše na dřímotu jako by se dalo.

Vše hluché je i lidský pláč i smích,
už zvukem jak by každé slovo lhalo,
vše po samotě jak by v tobě lkalo
a tichým pokojem už chodíš jako mnich...

Ty smutné, těžké dny! Leč ještě pevně stojí
tvá bytost v tobě, ale chraň se, braň
po smutcích těch a všechno schystej k boji -:

ta chvíle potom, krev kdy v sníh se mění
a náhle lávou vztekle zakypí -!
Vším život byl by a přec ničím není -!

(Duha, 1916)

KOLCHIS

Ty bledý muži ze sarmatských plání,
kam toulka tvá až sem tě zavedla,
kam díváš se to vlastně ze sedla
a kam se plížíš nyní rosou ranní?

Mně pdkloň dřív se, která jsem tu paní,
a potom stůj! Což už jsem sesedla,
že nezříš mne, a tvář má pobledla,
ač plna dál jsem obrů, králů, saní?

Jsem země hrdých snů a nároků --
Já sama vzbouzím v horách vřavu hromů,
když vpád se blíží, velím k útoku -

na koně sedni, rychle vrať se domů!
Jsem pyšná žena, nechci otroků,
a mám-li vzdát se, musím vědět - komu!

(Duha, 1916)

Poslední telegram

Srdce jako broskev zde ti dozrávalo,
zde ti slavík zpíval, kde kdo měl tě rád -
jak to, že jdeš od nás, že se něco stalo,
co nás rozloučilo na vždycky už snad?

Byl's prý doma tady. Ó ty divná chválo,
která mnoho říkáš, ale neumíš hřát!
Kdo je někde doma, tomu stačí málo,
nemoc nestraší ho, ani s bídou hlad.

Nic ti nevyčítám - každý někde máme
místo, s něhož přejdem' správně v lepší svět,
odjinud kdo skočí, smutně vaz jen zláme.

Ty to místo hledáš - já v tvém nitru čeť.
Vrať se aspoň ve snu, když to tvé tě zklame,
a teď ruku dej mi - řekněm': naposled!

(Rozloučení s jihem, 1934)]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23453 Sun, 28 Jan 2018 10:20:22 +0100 ZaunköniG]]> https://sonett.fontane-place.de/showthread.php?tid=23453
Utopie (1890)


Přelude klamný bujné fantasie,
z paprsků vláken pěvců snové zlatí:
že v ráj se opět jednou lidstvo vrátí,
a v nápis brány "mír" a "lásku" vryje.

A teď kde tygr vztekle o mříž bije,
s beránkem schoulen bude spočívati;
druh druhu na vždy usmířenou bratí
v náručí padna, šípy záště skryje.

A básník k písni zladiv svoji lyru,
v olivy stínu sladce bude pěti,
o lásce věčné, věčném lidstva míru...

Leč kdy zrak v líci skutečnosti zbloudí,
mně vzhled ten trpký úsměv na rty loudí.
"Ó šťastné, šťastné poesie děti!"]]>
Utopie (1890)


Přelude klamný bujné fantasie,
z paprsků vláken pěvců snové zlatí:
že v ráj se opět jednou lidstvo vrátí,
a v nápis brány "mír" a "lásku" vryje.

A teď kde tygr vztekle o mříž bije,
s beránkem schoulen bude spočívati;
druh druhu na vždy usmířenou bratí
v náručí padna, šípy záště skryje.

A básník k písni zladiv svoji lyru,
v olivy stínu sladce bude pěti,
o lásce věčné, věčném lidstva míru...

Leč kdy zrak v líci skutečnosti zbloudí,
mně vzhled ten trpký úsměv na rty loudí.
"Ó šťastné, šťastné poesie děti!"]]>